Blog Zdeňka Haníka: Zinedine Zidane

31.01.2016 15:16

Tak tedy na téma "Zidane" jsem dlouho čekal. Byl výjimečným fotbalistou, který hovořil výkonem, přestože údajně mluvil velmi málo. Ona výjimečnost byla pro mě v tom, co je "nad-fotbalové", totiž jeho hráčství a jedinečnost lidské osobnosti. Ve zmiňovaném článku v roce 2006 jsem faul Zidana interpretoval sice jako profesní selhání, ale velký lidský čin, nikoliv charakterový poklesek, jak hlásala některá média.
Použil jsem tehdy k vyjádření svého pocitu slova Holanovy básně, kterou bych vytesal do každé sportovní šatny: "Nejzranitelnější místo srdce je zároveň nejhlubším místem duše."
Zidanovo srdce bylo tehdy ve finálovém zápase proti Itálii nejzranitelnějším místem, kam pravděpodobně Materazzi údajnými provokacemi mířil. To místo je ovšem i sídlem herní geniality a osobnostního charismatu. Je mocné a zároveň křehké. Herní genialita je asi silný výraz (ideální je pouze Bůh), ale tolerujte ho, prosím, jako symbol něčeho naprosto mimořádného.
Vězte, že herní genialita není jen produktem herní inteligence, ale především herní duše. A ta sídlí právě v tom bodě, kde byl Zidane zasažen. Proto jsem nesouhlasil s morálními odsudky, jak televizního komentátora, tak jiných médií. Byl tehdy vyloučen a Francie možná kvůli tomu prohrála, ale "člověčina" pro mě stojí výš. Ještě dlouho potom se mi vracel obraz velkého hráčského srdce přibitého na kříži.
Od té doby, kdykoliv slyším o Zidanovi, probouzí se ve mně zvláštní pocit úcty a respektu. A 4. ledna 2016 to přišlo. Stal se trenérem jednoho z nejslavnějších družstev světa, Realu Madrid.
Zastávám teorii, že vynikající hráč může být dobrým trenérem, jenomže Zidane, stejně jako Messi, Pelé nebo Maradona, náleží k ještě vyšší kategorii než "vynikající hráč". Já tuto kategorii pojmenovávám jako "vyvolení".
Pokud přijmete moji slovní nadsázku, pak to jsou ti, kteří mají osobní smlouvu s fotbalovým bohem. Pánbůh je spravedlivý, dává každému vyvolenému svůj dar v životě jenom jedenkrát. A zmínění fotbaloví giganti užili jako hráči štědrosti nejvyššího pána plnou náruč.
Měl jsem vždy za to, a často se to potvrdilo, že tito vyvolení hráči nebudou nakonec dobrými trenéry. Domnívám se, že takoví hráči díky své výjimečnosti, která byla spojena se zvláštním druhem herní senzitivnosti a možná v jistém smyslu i vyšinutosti, vnímali hru jinak.
senzitivnosti a možná v jistém smyslu i vyšinutosti, vnímali hru jinak.

 Zásluhou své abnormality mohou mít ovšem ztížené pochopení normality a obecnosti. Je to pouze moje spekulace, ale myslím si, že takové vyhraněné osobnosti se jen těžko mohou stát metodickými nebo trenérsky strategickými. Ale historie mi dává zapravdu jenom částečně.
Pan kolega Pavel Hartman provedl v minulém čísle tohoto magazínu pěkné mini srovnání trenérů, kteří uspěli jako hráči i trenéři (Beckenbauer, Cruyff ), i těch, již neuspěli (Maradona, Matthäus). V témže článku se autor pokouší hledat paralelu příběhu Zidana a Guardioly. Jenomže stejně jako hráč Guardiola nebyl Zidane, tak je málo pravděpodobné, že trenér Zidane se stane Guardiolou. A vzhledem k tomu, že je pro mě jméno Zidane synonymem toho nejlepšího a nejčistšího fotbalu, velmi rád bych napsal za několik let, že jsem se v jeho případě mýlil. Moc bych mu to přál, ale...
Přidávám vlastní zkušenost přerodu hráče v trenéra. Klíčový nedostatek, který jsem v sobě musel na začátku kariéry zlomit, byl pohled hráče ve funkci trenéra. Teprve poté, když jsem v sobě zabil hráče, začal jsem být trenérem. A nebylo to vůbec jednoduché. Představa, která mě zpočátku držela, že bych to zahrál lépe než moji svěřenci, byla trenérsky přímo sebevražedná. Nebo dokonce jít něco předvádět nebo se před hráči ukazovat, že mi to ještě hraje, bylo směšné a v očích hráčů to žádné sympatie nepřineslo.
Trenér se sice ve své práci nemůže vzdát vlivu emocí, poněvadž by mohl přijít o cennou kvalitu - totiž empatii - ale jinak se musí na hřiště naučit dívat jako šachista na šachovnici. To je něco jiného než hráč, který je figurou ve hře, byť třeba královnou. Ta má sice rozhodující úlohu, ale nevidí souboj z vrchu, ale zevnitř. A proto je tak strašně těžké změnit úhel pohledu "vyvoleného" hráče v generálský pohled trenéra.
Ony Holanovy verše, které jsem zmínil na začátku, zněly nezkráceně: "Nejzranitelnější místo srdce je zároveň nejhlubším místem duše, kde jako génius jste sám, ubohý Mozarte." Dosaďte si Zidana za Mozarta a za slovo génius jiný superlativ dle vašeho uvážení.
Ale každopádně Zidane již brzy ucítí, že jako trenér bude v některých situacích zoufale sám...