MD 2_Pelikán_Trenérský reflex a řemeslo...

25.12.2015 11:03

Výchova mladých hráčů (již od nejnižších věkových kategorií) je rozdělena do několika úrovní. (1) Rozvinout (optimalizovat) technickou úroveň mladých hráčů a hráček volejbalu v návaznosti na individuální schopnosti jedince je první úkol trenéra. (2) Naučit "hrát" je další stupeň, který především u míčových kolektivních her je zásadní předpoklad.
Zatím co naučit správně techniku by mělo být pro trenéra relativní samozřejmostí (jde o přesně popsanou technologii), tak naučit hru v proměnlivých situacích je úkol poměrně složitější.  Další faktor je výchova jako taková, ale to bych nechal dnes trochu stranou.

Tento úvod k tématu si dovoluji napsat z toho důvodu, že mám pocit (pocit, který přerůstá v přesvědčení), že na úrovni výchovy nejmenších (6 - 12 let) nemáme jasně stanoveny priority a celkový proces rozvoje mladých hráčů a hráček je chaotický!

Pro tuto věkovou kategorii je tady Barevný minivolejbal, který svým způsobem situaci komplikuje a zároveň "obnažuje" problémy, které máme my trenéři s přístupem k výchově mladých sportovců. Komplikuje v tom, že Barevný minivolejbal (jednotlivé kategorie) neurčuje metodiku, co ve kterém  věkovém období rozvíjet u mladých hráčů, ale je to prostředek hry, marketingu atd. Rozvoj mladého hráče (pokud možno maximálně komplexní) by měl žít svým životem v tréninkovém procesu.

Často slyším názor, že naši hráči (tím jsou myšlena i děvčata) jsou dobří někde do věku 17 let. Už v kategorii juniorů "jdou" přes nás země, které byly doposud  výsledkově i herně na naší úrovni a jakoby najednou u nich vidíme značný výkonnostní nástup. Pokud to tak opravdu je, čím je to způsobeno? Faktorů bude určitě více, ale hlavní příčinu vidím v naší chaotické práci a nesprávném nastavení priorit. Jednoduše řečeno, stále žijeme v kultu výsledku za každou cenu (již u těch nejmenších) a podstata nám uniká mílovými kroky! Jednoznačnou prioritou při výchově mladých hráčů by měl být individuální rozvoj. Volejbal je ale kolektivní hra, jak to jde tedy k sobě? Ano, ale je také nesmírně náročný na techniku! Co se dá ještě uhrát v mládí relativní vyhraností a bojovností, již na konci kadetských kategorií nestačí! Nastupuje preciznost techniky. Kdo ji nemá, začíná být limitován  a postupně ztrácí... Prioritou by měl být tedy jedinec, až potom následují součinnosti dvojic, trojic atd., směrem k  celku. Je tady jistě i hra, která je velmi důležitá a má nezastupitelnou roli, ale je to "pouze" doplněk (chce se mi říci spíše prostředek). Hra by měla sloužit k osvojování herních dovedností v kontextu proměnlivých herních situací, ale také k stimulaci emocí a prožitku ze hry (rodiče a trenéři velice často plní na této úrovni negativní roli, viz Barevný m inivolejbal). Hra sama o sobě vše nevyřeší. Je nutno pracovat s hráči individuálně a organizaci tréninkové jednotky tomu přizpůsobit! To platí pro všechny mládežnické kategorie!

O uplynulém víkendu jsem s povděkem přijal roli rozhodčího na finále Barevného minivolejbalu v Ostravě. Na akci tohoto druhu jsem ještě neměl možnost být přítomen. Zajímaly mne především reakce hráčů, ale také jejich doprovodu (trenéři, rodiče...). Nejlepší prostředek k poznání tohoto prostředí je p rávě role rozhodčího! Šlo pro mne o skvělou zkušenost, ale bohužel se potvrdilo to, co píši výše - uniká nám podstata! Malé shrnutí poznatků z turnaje:

  • U trenérů (doprovodu dětí) převládá instinkt vítězství a soutěživosti. Což má mnohdy negativní důsledky na celkové klima a především na hráče samotného. Děti by pocit a radost ze hry měly mít, ale nechme si je to prožít! Jen je podporujme a sledujme jejich reakce. V průběhu utkání je nechme "žít". Pokud to jako trenér mám problém zvládnout, stáhni se do ústraní a třeba na dálku pozoruj reakce svého svěřence. On to zcela jistě zvládne.U trenérů (doprovodu dětí)  převládá instinkt vítězství a soutěživosti. Což má mnohdy negativní důsledky na celkové klima a především na hráče samotného. Děti by pocit a radost ze  hry měly mít, ale nechme si je to prožít! Jen je  podporujme a sledujme jejich reakce. V průběhu utkání je nechme  "žít". Pokud to jako trenér mám problém zvládnout, stáhni se do ústraní  i bez tebe. Staň se především pozorným pozorovatelem!
  • Naproti tomu nám unikají zásadní informace. Většina trenérů se zaobírá taktikou (způsobem jak  ). Prakticky jsem neviděl, že by nějaký dospělý vysvětloval hráči, že dělá něco špatně po stránce motorické... Potom se nedivím, že naprostá většina hráčů modrého volejbalu má špatné pohybové návyky

a) Nedostatečně stimulovanou činnost (rotace) v oblasti kyčelně  - pánevní při útočném úderu. Důsledkem je "prolomení" v partii bederní páteře...

b) Není rozvinut pocit rovnováhy a stability, což má za následek, že při odbití spodem obouruč nepoužívají hráči správnou oporu nohou.

c) U odbití vrchem jednoruč (podání) má pravoruký hráč pravou nohu vepředu, popřípadě u leváka naopak...

d) Nedostatečná rotace trupu (pohyb zahajuje rotace pánve) při útočném úderu a při změnách pohybu do stran. Atd.

Mohl bych pokračovat v technických připomínkách na celou stranu, ale to nás nezajímá? Je pro nás přednější, že můj svěřenec vyhraje v devíti letech nějaký zápas než to, že jako trenér negativně ovlivním jeho techniku na celý život? Zpětně se dostávám k prioritám. Postavme si je prosím tak, aby byli hráči a hráčky výkonní podstatně později. Do té doby se věnujme individualitě hráče a rozvoji jeho pohybových dovedností! Naučme se sledovat zásadní věci. V titulu článku jsem psal o trenérském reflexu. Jsem přesvědčen, že trenér by se měl dívat na hráče nebo hru jiným pohledem než  pouze pohledem výsledku. Pokud tomu tak je, v naprosté většině případů tím unikají hlubší souvislosti na úrovni motoriky, techniky a dalších důležitých aspektů! To platí pro celý mládežnický volejbal. V tom je specifika a složitost této trenérské discipliny.


Ivan Pelikán - metodická komise ČVS